September 2009

Život se mění, letí... umírá...

28. september 2009 at 18:13 | Vaše malá Víla |  Pár víliiných myšlenek...
Krásný sváteční podvečer,

možná bude na místě se zeptat, zda jste si také někdo (stejně jako já) mysleli, že je dnes neděle a tudíš se lehce ztrapnili... Ano..? Jen se nestyďte, to se stane každému =D

Musím říct, že se mi do školy vůbec,ale vůbec nechce... Honí mě po nocích zlé sny, ze kterých se budím buď uplakaná a nebo se prostě budím každé dvě hodiny... Navíc jsem nějaká nemocná, takže to mi opravdu moc nepřidává..
Vidím to na týden, kdy do školy se mnou kromě učení poputuje ještě nejeden balíček kapesníčků a kapky do nosu, jelikož nemocná jsem byla před týdnem, nerada bych zase zameškávala to, co jsem sotva dohnala...

Doufám, že tento týden nebude tak kritický jako ten předešlý, i když se na mě předen směje s vystrčenými zoubky, připraven koudnout, hned jak se mu namane.

Možná bych Vás mohla zásobovat nějakými novinkami. Chtěla bych si nechat znovu sestřihat vlasy, a trochu si je začít znovu tupírovat, nějak mi to chybí... Alespoň trošku...

Dobře, všichni čekáte na zpravodajství o "mém Jacobovi" ... Přečtěte si Nový měsíc a budete přesně vědět, čím pro mě je. Objímá mě, drží mě za ruku, chodí se mnou ven, snaží se, abych zapomněla. A já mu za to vždy poskytnu možná tak zpětné obětí, nebo stisknutí dlaně....

Omlouvám se, ale opravdu to nejde. Neustále čekám, kdy se u nás doma objeví Alice a odveze mě daleko. Ukradne žluté auto, a já budu muset běžet přes náměstí plné lidí, abych zachránila svého Edwarda...

Tak to je, a nemyslím si, že to bude v blízké době jinak.

A co Vy..? Jak se máte, nějaké novinky?? =))
Mějte se krásně, a ať vás ten zkrácený týden moc nezlobí =)

AngeliQue

Pod křídly andělů...

19. september 2009 at 22:08 | Vaše malá Víla |  Pár víliiných myšlenek...

Zdravím,

ne, že bych si mohla dopřát ten luxus a říct, že andílkové se konečně smilovali a nahráli mi do karet, ale... Ten nadpis se mi prostě líbil...

Navíc přes to, kolik věcí se na mě valí, kolik věcí se blíží, přes to všechno jsem se poslední dobou dokázala vzpamatovat. Vím, že nic nemužu zazlívat jemu, vlastně si všechno způsobuju sama. Vytahuju tu bolest a sama ji nechávám působit. Jenže nedokážu říct dost, vlastně to ani neumím...

V kruhu planých růží...

7. september 2009 at 20:27 | Vaše malá Víla

---
Zavřela těžká víčka a nechala vítr,
aby si s ní pohrával, jak jen se mu jen zachce…

Křehká, malinká, zkřehlá víla stála uprostřed rozkvetlých růží. Měla zavřená víčka, a zpod hustých, černých řas jí utíkaly slzičky. Kutálely se po tvářích a odkapávaly na jemnou látku, halící její drobné tělo.
Na drobné paže jí dopadaly poslední zbytky slunečních paprsků a vítr si prozpěvoval smutnou píseň. Píseň o konci léta, která nutila vílu tančit, ač neměla mnoho sil. Uprostřed kroužku z planých, šípkových růží, znamenajících krásu, pomalu podléhala větru, který byl silnější než ona.
A chtěl, aby tančila. Chtěl vidět její krásu. Její dlouhé vlasy, se kterými si tak rád hrál. Její krásné medové oči, a usmívající se rty. Chtěl, aby se smála, ale ona nepřestávala plakat.

Ucítila jsem dotek, lehký a váhavý, ale věděla jsem, kdo to je a komu patří. Přejel mi elektrický výboj od kořínků vlasů až po špičky prstů. To uměl jedině on. Viděla jsem jeho krásné oči, jeho vlasy, jak si vítr hraje i s nimi. Chytl mě jemně, jako ten největší poklad kolem pasu jednou rukou a za dlaň druhou rukou, a začal tančit na sotva slyšitelnou melodii. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a nechala se vést.
Vítr ustal.
Bylo slyšet jen melodii a jinak nic, ani naše kroky.
Slzy začal pomalu smývat teplý deštík, ale nikomu to nevadilo. Vlasy pomalu vlhly, a lepily se po obličejích. Hudba jemně hrála dál. Květiny kolem se otáčeli v takové rychlosti, jakou jsme tančily.

Tančila dál, jako ta nejspanilejší princezna. Byla lehká jako pírko, takže nebylo slyšet žádné kroky, jak se pomalinku otáčela. Ruce v taneční pozici, oči zavřené, srdce rozbušené. S láskou na rtech…

Cítila jsem teplý dech na krku. Slyšela jsem, jak si brouká tichou melodii písně. Cítila jsem jeho vůni. Přitulila jsem se blíž, nechtěla jsem otevřít oči, protože jsem to nechtěla pokazit.
Otřásl mnou jemný větřík a já se k němu chtěla ještě víc přitisknout, ale najednou jsem udělala krok do prázdna. Otevřela jsem oči, ale on tam nebyl.

Zase se jí to jen zdálo. Zase přišla ta noční můra, která ji sužovala. Po tvářích se jí znovu rozkutálely slzy, protože věděla, že její sen se nikdy nesplní. Nikdy spolu nebudou tančit jako jedna duše. Nikdy ji už neobejme, když jí bude zima, nepolíbí ji do vlasů.
Byl to kruh, ze kterého se nedalo dostat ven. Kruh, vzrostlých růží, které jí nedovolily vyjít ven, aniž by se neporanila. Když ale byla uvnitř, pomalu umírala.
Sesunula se na kolena.
Vedle ní ležela jediná rudá růže. Na místě, kde stál on. Byla v pasti, a jediný, kdo ji mohl zachránit, byl princ, který by posekal všechny růže kolem…
Jenže ten princ neexistoval…

Až pod kůži...

1. september 2009 at 20:40 | Vaše malá Víla |  Pár víliiných myšlenek...
Píšu tento článek ještě teď, večer, než se pondělí přehoupne do úterka.